Paraguay není telenovela aneb proč působí smutně
- před 17 hodinami
- Minut čtení: 5
Čas se tady zastavil nejen v romantickém, ale i v praktickém smyslu. Jedna z mála opravených fasád je ta na prezidentském paláci a možná proto na mě policajt zapíská, abych se k té nádheře nepřibližoval, snad abych ji nerozbil. Asunción je sice metropole, ale na hony vzdálená představě o tom, co by hlavní město mělo být. Zapomenutá uprostřed kontinentu, prostoupená melancholií působí zoufalým dojmem, jenže jen na první pohled. V té opuštěnosti je záměr.
Když se Brazilců zeptáte, co vědí o Paraguayi, svém blízkém sousedovi, zpravidla se dozvíte, že odtud pocházejí falšované věci a lacinější elektronika. Dokonce když o čemkoli v brazilské portugalštině řeknete, že je to paraguayské, tak to znamená falšované. Už od 19. století je Paraguay otloukánkem regionu, který se zapletl do válečného konfliktu s Brazílii, Argentinou a Uruguayí naráz. Do bojů tehdy šli i jedenáctiletí kluci. Výsledkem byla totálně zničená země téměř bez mužské populace.
Na jednom náměstí v centru stojí pomník hrdinů války. Je to šablonovité mauzoleum s kupolí doplněnou vitrážemi v národních barvách, uvnitř létají holubi a před vstupem stojí dva mariňáci, Paraguay sice nemá přímý přístup k moři, ale má námořnictvo sloužící na řekách. Památník je v rohu náměstí a vlastně docela skromný. Skromná jsou i další místa ve městě.
O víkendu se do muzeí nechodí
Zkouším jít v sobotu do muzea indiánských kultur. Musím zvonit na zvonek a čekat u zamčené mříže s nápisem „otevřeno“. Ze schodů sejde zaměstnankyně, aby mi oznámila, že je sice otevřeno, ale jen pro nějakou návštěvu z univerzity. Ptám se, jestli mě pustí dovnitř, že jsem studoval dějiny Latinské Ameriky, tak bych rád viděl, co tu mají. Prý se zeptá šéfové. Šéfová mou žádost zamítá. Mám prý přijít ve všední den. Spolknu poznámku o tom, že muzea by měla být předně otevřená o víkendech.
Prohlédněte si víc fotek z Asunciónu:
Zjišťuju, že v Asunciónu je to praxe. Naprostá většina muzeí má o víkendu zavřeno. Pokud už je nějaké otevřené, tak jen v sobotu a ideálně na nějaký limitovaný čas. Jdu pěšky k bývalému hlavnímu vlakovému nádraží. Postavili ho Angličani, stejně jako železniční trať. Dnes je v nádražní hale muzeum. Otevřené. Procházím bývalými kancelářemi a čekárnami; je tu i jeden krb přenesený z anglické kolonie. V paraguayském klimatu se jedná o zcela zbytečnou věc, ale nejspíš se tu chtěli Angličani cítit jako doma.
U perónu je přistavený starý jídelní vůz, nejdůležitější exponát muzea. Vstoupím do něj a procházím uličkou mezi dřevěnými stolky až k velkému baru v čele vozu, za kterým se skrývá kuchyň. Vlaky už v Paraguayi nejezdí stejně jako v mnoha dalších latinskoamerických zemích. Jen Argentina se sveřepě držela svých železnic a odmítla je nahradit autobusovými linkami. V Chile se za velké peníze staví železnice znovu a v Brazílii fungují vlaky jen omezeně a převážně vozí turisty. Mám vlaky rád, jestli mi v Americe něco chybí, tak to není plzeň, ale vlak.
Jak se Indiánům zalíbila katolická víra
Jdu poloprázdným městem a šplhám se do širokých schodů, abych se dostal k muzeu katolického umění. Vstupuju na dvorek staré koloniální vily, kde ve stínu tropického stromu sedí hlídač a říká mi, že zavolá někoho, aby mě pustil dovnitř. Míjím zavřené knihkupectví, které patrně nefunguje už delší dobu. U vstupu si mě převezme člověk, o kterém zjistím, že je ředitelem muzea.
Asunción založili Španělé už v roce 1537, jedná se tak o jedno z nejstarších měst kontinentu.
Je to zlatý hřeb mojí soboty. Muzeum má jenom čtyři menší sály, ale ředitel se mnou zabředne v hovor, který trvá přes hodinu. Je to exkurz do nejednoduchých dějin Paraguaye. Ředitel několikrát zopakuje, že Paraguay je chudá a že byl v Praze a že tam je to krásné. Přitom sbírka, kterou vede, není vůbec špatná. Nejedná se vlastně o muzeum katolického umění, ale o výpravu do dějin toho, jak si Indiáni Guaraníové vysvětlili křesťanského Boha.
Když Španělé v marné snaze objevit zlato dopluli po řekách do míst, kde dnes stojí Asunción, narazili na původní kočovné obyvatelstvo používající jazyk guaraní. Postupně se s ním smísili a po příchodu jezuitů také v regionu vznikly misie. V redukcích guaranijského obyvatelstva mniši zkoušeli vytvářet ráj na zemi, spíš vytvořili ekonomický moloch, co nakonec kvůli své síle začal vadit politickým špičkám v Madridu i Lisabonu a skončil v ruinách, které dodnes z částečně překrývá bujný prales.
Dnes se bývalé jezuitské misie nacházejí na území tří států (Paraguaye, Argentiny a Brazílie), kdysi ale všechny spadaly pod španělskou správu. Mniši tu vytvořili stát ve státě, byli až moc silní, což vedlo k jejich vyhnání, čímž se inspirovaly i další země včetně Rakouska, a tuhle historii už známe.
„Paraguayci mají doma málo věcí,“ vysvětluje mi můj průvodce. Kočovný způsob života nedovoloval s sebou tahat těžkou bagáž, ostatně ani oblečení Guaraníové nepotřebovali. Nemateriální základ kultury vedl ke dvěma zajímavým výsledkům.
Prvním z nich je fakt, že původní obyvatelstvo snadno inkorporovalo katolickou víru do své spirituality, jelikož nemělo chrámy ani modly. V muzeu se nachází několik velice realistických sošek trpícího zkrvaveného Krista. Na první pohled by se zdálo, že se Guaraníové vyžívají v násilí, nicméně pro barokní řezbáře byly Kristovy otevřené rány stejným symbolem postavení jako indiánská tetování. Při bližším pohledu je vidět, že jsou krvavé rány, které jdou občas až na kost, symetricky rozmístěné. Jsou symbolem božství, ne utrpení.
Vystačit si s málem
Druhým dopadem na dnešní paraguayskou společnost byla ta několikrát zmiňovaná chudoba. Paraguayci nemají nutkání množit bohatství. Když jdete do paraguayského supermarketu, toaletní papír i čokoláda jsou importované z Brazílie, jen mají obaly ve španělštině. Paraguayský život je skromný, nepotřebuje víc než to základní.
V Paraguayi došlo ke zcela bezprecedentní situaci. Původní obyvatelstvo získalo navrch nad Španěly. Všude v Latinské Americe měly indiánské jazyky vliv na lokální verze španělštiny a portugalštiny. Například v Chile původně mapučské slovo pololo vyjadřuje něco mezi přítelem a kamarádem a v Brazílii se stalo módou pojmenovávat i přejmenovávat lokality v indiánských jazycích (dokladem mohou být města založená firmou Baťa kombinující jméno společnosti s guaranijským jazykem). V Paraguayi se ale jazyk guaraní stal mateřštinou i pro obyvatelstvo evropského původu. Když jsem vybíral suvenýry na trhu vedle pomníku hrdinů, prodavačka přecházela ze španělštiny, jíž mluvila se mnou, do guaranijštiny, kterou se obracela na svého kolegu.
Telenovelu tu na ulici nehledejte
Jakkoli by bylo bláhové si představovat, že k téhle symbióze došlo zcela dobrovolně a mírumilovně, je dneska prostou realitou. Společně s jazykem převzali evropští imigranti i vzorce chování. Jestliže existuje nějaký stereotypizovaný pohled na to, co je Latinská Amerika, pak je to obraz, který nám dávají dramatické, ukřičené telenovely. Paraguayci jsou tiší, nevyjadřují emoce, nezabředávají s vámi do hovoru, často působí odtažitě. Je to veliká změna oproti srdečné Brazílii a lehce hysterické Argentině.
Když jsem přemýšlel, proč jsou místní číšníci sice zdvořilí, ale ne přívětiví, vzpomněl jsem si na trhovce v Brazílii. Zatímco ti evropského a afrického původu se snaží získat vaši pozornost, ti indiánští se nepokoušejí navázat bližší kontakt, nabízejí svoje zboží a čekají, až k nim přijdete. Přijali snad evropští imigranti v Paraguayi kromě indiánského jazyka i způsoby? Řekl bych, že ano.
A možná v tomhle tkví můj pocit z melancholičnosti celého Asunciónu. Možná to není jenom dlouhý dojezd války, která zanechala až moc šrámů, nejspíš to bude naturel místních, kteří chtějí svoje klidné životy bez honby za vznešenými a košatými cíli. Opravené fasády a muzea otevřená pro turisty tady nejsou podstatné. Tady nejsme v Riu nebo v Buenos Aires či v Montevideu, tady jsme v Asunciónu, městě, které je výjimečné po svém.
Komentáře