Na tři krále chodí šašci. Brazilské oslavy se od českých výrazně liší

Pod stříbrné balonky, co tu zůstaly od Silvestra, se postaví stůl, překryje se ubrusem a zaplní svatými obrázky. Lidi se probudili z noční veselice a dneska budou oslavovat tři krále. A zítra taky a pozítří taky. A skončí až 6. ledna. „No a pak máme za chvíli další oslavy,“ říká mi jedna žena. Brazilci umí žít a mezi kávovníkovými plantážemi není kam spěchat.

Jsem na hranicích mezi brazilskými státy São Paulo a Minas Gerais v oblasti známé jako Alta Mogiana, odkud pochází velká část brazilského kávového exportu nejvyšší kvality. V hornaté krajině se mísí zbytky pralesů na nedostupných místech s malými obcemi obklopenými zemědělskými usedlostmi. Je to kraj se svébytnou kulturou, které dějiny dopřály staletí, aby se rozvíjela. Mnohé jiné venkovské oblasti Brazílie působí zapomenutým a často neutěšeným dojmem. To o Alta Mogianě neplatí.

Typická krajina regionu Alta Mogiana.

Místní jsou hrdí na své tradice, je to ale zdravá hrdost, možná spíš úcta ke kulturnímu dědictví, které tu zanechaly předchozí generace. Oslavy tří králů se neodehrávají na náměstí, ale přímo na statcích, které přinášejí lidem obživu. Nikdo tu nedělá slavnosti pro turisty, místní je připravují pro sebe. Zúčastnit se jich je proto vzácnost, co se v bedekrech nenabízí.

90 kilo kuřecího

„Nejlepší je, když na tři krále prší,“ říká mi jedna z místních žen, které od brzkého rána připravují oběd pro několik stovek lidí. Díváme se na temně modrý horizont, který slibuje, že se brzy přežene přívalový déšť tak typický pro letní měsíce. „Proč?“ ptám se. „Je to pak větší zábava,“ odpovídá mi a jde k růžovému keři, ze kterého začne trhat květy. Mezitím pár lidí na zemi před vstupem na statek udělá z mokré zeminy veliké srdce. Dívám se na ten kus neobvyklé sochařské práce a kuchařka zatím po obvodu hliněného srdce pokládá okvětní lístky růží. Pomáhám jí na ně sypat trochu písku, aby je neodvál vítr. Brzy prý pochopím, proč je nejlepší, když prší. Kuchařka vstane a jde zpátky za svými kolegyněmi.

Blátivé srdce čeká na koledníky.

K obědu bude rýže, těstoviny s rajčatovou omáčkou, salát, brambory s vepřovým nebo taky tlusté fazole, což znamená, že se luštěnina připraví na slanině a sádle. Několik mužů popíjí pivo u velikánského podomácku udělaného grilu kombinovaného s udírnou. Na něm se na etapy připravuje devadesát kilo kuřecích stehen marinovaných v hořčici a octu.

Tlusté fazole čekají na dvě stovky koledníků.

Konečně začne pršet. Nejdřív přijde jen náznak deště, ale Brazilci už ví, že tohle je teprve začátek. Po chvíli zmizí v hustém dešti výhled na okolní hory a začne vát ledový vítr. Srdce před statkem se mění v hromadu bláta.

Štěstí a zablácené bankovky

Zatímco kuchařky a kuchaři dokončují jídlo, odněkud se ozve, že už jsou tady! Déšť ustal a na příjezdové cestě se objeví průvod. Vede ho žena, která nese velikou vlajku s vyobrazením narození Ježíše Krista opentlenou pestrobarevnými mašlemi, bankovkami a umělými květinami. Brazilci prakticky neznají minimalismus a je to vidět i na maškarách, které ženu doprovázejí. Jsou to šašci. Zatímco králové mohou v průvodu chybět, šašci ne. Jsou oblečení do barevných hábitů a tváře jim překrývají důmyslné masky. K domu se přibližují tak, že se po zadcích sunou mokrou zemí. Za nimi jde pomalým krokem kapela a zpívá náboženské písně.

Oltář, který narychlo vznikl pod silvestrovskou výzdobou.

Když se průvod dostane ke vstupu na statek ověnčený bambusovými ratolestmi a andělskými vlasy z blyštivého igelitu vlajícími ve větru, vlajkonoška předá standartu pánům domu. Vlajka pak získá čestné místo v dané domácnosti a na cestu se vydá zase za rok. Šašci odříkávají dlouhé básně, občas improvizují, hrají hry s pánem domu. Například musejí z několika iniciál uhodnout náboženskou větu.

Nakonec přijde řada i na to blátivé srdce. Všichni šašci se na něj vrhnou a v bahně se perou o mince, které tam někdo ukryl. Lidi tam schovali i dvoureálové bankovky. Ty mají hodnotu asi osmi korun. Když se dívám, jak se zablácená dlaň jednoho ze šašků vymrští do vzduchu a v triumfálním gestu svírá bankovku, říkám si, že těch pár korun není velká škoda. Pak mi ale někdo vysvětlí, že brazilská měna vydrží hodně, bankovku stačí omýt. Věřím tomu, ostatně už jsem tu v ruce měl peníze, na které někdo napsal nákupní seznam nebo z nich kousek utrhl. V obchodech je vzali bez remcání.

Oslavy, co nikdy nekončí

Průvod, který v tuhle chvíli čítá už dobrou stovku lidí, se přesune na terasu statku, kde pod silvestrovskou výzdobou stojí oltář. Teď si šašci sundají masky a vzdávají hold právě narozenému Ježíši Kristu. Kapela na to navazuje koncertem. Přicházejí další návštěvníci.

Masky si šašci sundají až před oltářem.

Pro majitele statku je to významná událost. Lesknou se mu oči, dojetí je znát i na mnoha dalších účastnících akce. Průvod se sice opozdil, jsou tři odpoledne, čas oběda dávno minul, ale prázdné břicho nikomu nevadí. Jen málokdo se ohlíží po dlouhém stole, na který kuchařky nanosily obrovské hrnce plné jídla.

Když skončí hra i modlitby, lidi začnou vytvářet dlouhou frontu, která se táhne až ke kukuřičnému poli před statkem. Brazilci fronty milují, dá se v nich povídat. První dostanou najíst muzikanti, po nich šašci. Nakonec všichni ostatní.

Nad zvlněnou krajinou se sytě zelenými kávovníkovými plantážemi se zase kupí mraky, je čas jít domů, bláto už nikdo potřebovat nebude, srdce před statkem skoro zmizelo. Když se ptám, jestli je to konec, někdo se zasměje a odpoví, že ne, že večeře bude ve vedlejší vesnici a další den připraví oběd jiný statek a všechno zakončí sladká oslava, na které se budou servírovat nakládané fíky nebo papája. Hodně Čechů by se škodolibě zeptalo, jestli se tady vůbec pracuje. Pracuje. A pořádně. Je to vidět na vrásčité kůži místních i na jejich šlachovitých pažích. Přesně proto, že dřou na polích celý rok, potřebují veliké barevné několikadenní oslavy, na kterých si ale beztak moc neodpočinou.