Na veselou housku a plzeň do Ijuí. V dalekém městě roste česká organizace

Vystoupí z malého auta, upraví si klobouček s kohoutím peřím a umělými květinami a jde ke mně. Alessandro Dragon už z dálky napřahuje ruku k pozdravu a do široka se usmívá. Ačkoli jeho předci emigrovali do Brazílie před sto lety, je v něm cítit jistá moravská bodrost i česká vyřídilka. Dlouhou dobu netušil, že původ jeho rodiny je ve středních Čechách a Slezsku, ale od chvíle, co to zjistil, se začal o domovinu předků zajímat a ve slavnostní příležitosti hrdě obléká kroj.

Alessandro Dragon se svou přítelkyní Gessicou během průvodu festivalovým areálem.

Alessandro mě vezme z autobusového nádraží na veliké výstaviště za městem Ijuí v nejzápadnější části jižní Brazílie jen sto kilometrů od hranic s Argentinou. Každoročně se tady koná Expofest, největší multietnický festival v Brazílii. Za prapodivným termínem se skrývá dvoutýdenní veselice mezi tematickými kulturními centry různých národů. Rakušané tu mají alpskou roubenku, Italové kamennou tavernu, Holanďani maketu větrného mlýna a Francouzi si tu postavili malou Eiffelovku. Stánky tady nabízejí brazilské verze evropských i arabských receptů a Japonci tu prodávají sushi. Nad tím vším se točí veliké ruské kolo a novináři tu neúnavně vyslýchají všechny okrojované účastníky.

Lidé se přidávají k francouzskému pikniku pod eiffelovkou.

Evropskému oku se to nezdá, ale tahle pouťová etnologie je neskutečně upřímná a stavěná od srdce. Podle amerického historika Jeffreyho Lessera, který se dlouhodobě zaměřuje na Brazílii, obyvatelé největšího latinskoamerického státu konstruují svou identitu na původu předků. A právě to, že je (téměř) každý odněkud, z nich dohromady dělá Brazilce. Zní to nelogicky, ale zásadní je tady společný osud imigranta v nové vlasti. K tomu se v Ijuí přidává nefalšované nadšení a nekonečná kreativita. Vzniká tak výjimečný svátek oslavující tradice i vzájemnost.

Experiment, který vyšel

Do Brazílie přicházely na přelomu 19. a 20. století všemožné národy, z lodí vystupovali jak severoafričtí Židé, tak libanonští křesťané, Litevci stejně jako Španělé. A v tomhle mumraji nechyběli ani Češi.

Brazílie tehdy zuřivě osidlovala zdánlivě opuštěná zalesněná území na jihu. Nikoho moc nezajímalo, že tam žijí původní obyvatelé, bylo potřeba zajistit hranice před argentinskou rozpínavostí a taky proměnit panenskou přírodu v produktivní lány polí. To měli zajistit zejména evropští imigranti, kteří jako bonus přinášeli svou barvu kůže. Ve světě, kterému vládly překroucené Darwinovy teorie, se brazilské elity snažily svou zem vybělit.

Nekonečné a často neprobádané kusy země se rozparcelovaly mezi imigranty, kteří se tak u státu zadlužili a museli se otáčet, aby hypotéku splatili. Do daných oblastí umisťovaly úřady vesměs imigranty mluvící stejným jazykem. Dodnes jsou na jihu Brazílie slyšet stesky, že Němci dostali úrodná údolí a na Italy zbyly hory. Ze všech těchto regionů, které dodnes udržely aktivní používání němčiny nebo benátského nářečí, se vymykalo město Ijuí.

Jednalo se svým způsobem o experiment. Přišli sem lidé ochotní podstoupit prakticky cokoli, jelikož na zpáteční cestu neměli peníze, což dávalo prostor testování. Ačkoli měli být v oblasti dnešního Ijuí dominantní Litevci, brazilské úřady sem umisťovaly zástupce prakticky jakéhokoli národa, který se v zemi vylodil. Už na počátku tak region osidlovalo 19 různých národů a Litevci dnes na festivalu ani nemají vlastní dům. Zde je původ obrovského mnohonárodnostního festivalu, který každoročně přitáhne několik set tisíc lidí.

André Heiske, jehož předci pocházeli z jižních Čech, je mladý učitel dějepisu a filozofie. Když zkoumal osobnost Roberta Löwa, zakladatele místních novin, zjistil, že dotyčný pocházel z Prahy. „Byl to pražský Žid, který měl studovat práva, ale poznal polskou katoličku Julii,“ vysvětluje André. „Kvůli nejisté budoucnosti emigrovali do Brazílie, aby tu žili společně.“ Většina emigrantů chtěla utéct z chudých poměrů nebo před hrozbou války, romantických příběhů stálo za imigrací poskrovnu.

André Heiske (vpravo) v roce 2024, kdy si pořídil nový kroj.

Löwovi se podle Andrého dařilo, jeho noviny se vydávaly na vícero místech, a to dokonce i ve státech Santa Catarina a Paraná, které leží na sever od Ijuí. „Ti z rodiny Löwových, kteří zůstali v Evropě, zahynuli během holocaustu,“ uzavírá André, který se rozhodl, že českou buňku na festivalu pojmenuje právě po mediálním podnikateli

.

Pan Kocourek nebo pan Kokuriki?

Aktivity skupiny začaly v roce 2019. Tehdy se André vydal za reprezentanty rakouského domu a domluvil se s nimi na pořádání akcí. Má rád dějiny Rakouska-Uherska, takže to byla přirozená volba, navíc Löw vydával noviny německy. Zároveň zkontaktoval českou asociaci v regionální metropoli Porto Alegre, jejímž členem se stal.

Určitou dobu listoval starými zlatými stránkami a hledal příjmení, která by zněla česky. Občas jsem mu s tím pomáhal, posílal mi seznamy jmen a já jsem vybíral ta, která by mohla mít původ v české kotlině. Příjmení často na hranicích dostála nechtěných změn. Předci Andrého nesli rodové jméno Hajský, což se v nějakém brazilském přístavu zkomolilo na Haiske.

Začátek průvodu, v čele zakladatelé české skupiny s královnou, za nimi tanečníci z Argentiny.

Mezi jmény ve zlatých stránkách, které jsme vybrali jako potenciální adepty na český původ, byli Hanus, Sklar, Kowarsch, Novak nebo Menchik. Zajímavé bylo příjmení Kocourek, které by Brazilci přečetli jako Kokuriki. Pokouším se si představit, jak asi tenhle člověk musel v nějakém přístavu bojovat o to, aby jeho příjmení napsali správně. Vesměs se používal fonetický zápis. Jak úředník jméno slyšel, tak ho i portugalsky napsal.

Zatímco ve starých telefonních seznamech často byli lidé, kteří se z regionu odstěhovali nebo už dávno zemřeli, jako lepší nástroj při pátrání po Češích se ukázaly facebookové skupiny. V jedné takové André našel již zmíněného Alessandra Dragona.

Osamostatnění od Rakouska

V roce 2024 se kolegům podařilo získat vlastní stánek a letos dokonce restauraci, kde společně s Uruguayci, Argentinci a Francouzi prodávají sendviče s různými náplněmi. Když se zakusuji do „veselé housky“, vzpomenu si, jak jsme s Alessandrem vybírali název. Chtěl něco, co by Brazilci zvládli vyslovit. Veselá houska je plněná vepřovým marinovaným v pivu, kysaným zelím a paprikovou majonézou. Tenhle průsečík českých chutí je vynikající a hezky po brazilsku kreativní. Návštěvníci si k ní můžou pořídit i plechovku pravé české plzně, která je v Brazílii jinak téměř nedostupná.

Veselou housku si dávají i tanečníci ze skupiny Moravanka, co sem přijeli ze severoargentinského města Sáenz Peña, kde sídlí jedna z největších českých komunit na kontinentě. Na hlavním pódiu vystupovali dvakrát.

André Heiske, česká královna Gabi a zástupci české asociace ze Sáenz Peña poslední festivalový den během loučení.

Alessandro a André jsou spokojení, jejich malý projekt roste přes hranice. Česká královna letos navíc dostala nový kroj. Každý národ tu má svou představitelku, Češi také. Úkolem královen je zkrášlovat festival svou přítomností, občas prohodit nějaké to slovo v původním jazyce a hrdě nosit šerpu se jménem svého státu.

Královny vítají návštěvníky u vchodu do festivalového areálu.

Budoucnost ve vlastním

„Jednou bychom chtěli postavit vlastní dům,“ říká Alessandro. Vedle pořádání přednášek, organizace vlastní taneční skupiny nebo získávání nových členů napříč regionem je to rozhodně nejambicióznější cíl. „Byl by to první takový dům v Brazílii,“ vysvětluje krajan. Inspirace evidentně pochází z nedalekého argentinského města Oberá, kde se pořádá podobný festival. V jeho areálu mají Češi vůbec ten největší dům. Vloni navíc do Ijuí přijel i balet Lípa, který je na komunitu v Oberá navázaný.

Neděle 19. října je poslední festivalový den. Na organizátorech je po dvou týdnech znát únava, Alessandro dokonce skončil v posteli s chřipkou. Zároveň je ale v pohledech lidí náznak smutku. Už to končí. Tak zase za rok. Nešlo by to dřív? Kolem poledne si návštěvníci dávají poslední veselé housky, brzy se tu začne balit a festivalový areál na rok utichne. Občas se tu pořádají veletrhy, aby se prostor využil, ale když jsem se sem jednou vypravil mimo období festivalu, areál byl vlastně jen shlukem opuštěných domů. Radost sem přinášejí lidé, jejich nápaditost a otevřenost.

Když mě Alessandro vysadí na autobusovém nádraží, vím, že mě čeká sedm hodin cesty do Porto Alegre a minimálně několik měsíců, než zase začneme o české účasti na festivalu mluvit. V autobuse přemýšlím, jak by se mohla jmenovat nástupkyně veselé housky a jestli ji už budou André a Alessandro servírovat v novém domě.