O Baťových plánech v Brazílii a poetické vůni prachu

Myju boty, které Baťa vyrobil v Brazílii. Jsou z pevné černé kůže a mají tvrdé gumové podrážky. Někdo je musel nosit, jsou zaprášené a na jedné špičce je flek od bílé barvy. Do dřezu stéká špinavá voda. Našel jsem je v zadní místnosti starého domu v Bataypoře, městě, které společně s dalšími Čechy založil Jan Antonín Baťa v padesátých letech, když už byl v Československu odsouzený a Brazílie se stala jeho novým domovem. Pár bot s logem firmy, které cestou přes oceán ztratilo háček nad T, je jedním z mnoha svědků bouřlivého a často nespravedlivého dvacátého století.

Boty půjdou do expozice malého muzea, které už roky funguje ve stejném domě. Během pandemie i po ní ale na něj sedal červený prach, který se tu neustále vznáší v horkém vzduchu. Společně s potomky Jindřicha Trachty, kterého Baťa vyslal do budoucí Bataypory, když ještě na jejím místě byl jen prales, prohlížíme artefakty doby.

Takhle kdysi vypadala jedna z Baťových prodejen v Brazílii.

V šuplících leží staré kancelářské potřeby, které by už dnes k ničemu nebyly, dárky, co před revolucí i po ní přišly z Česka, štosy vybledlých fotografií zaznamenávající rodinné životy Čechů uprostřed pralesa, stejně jako budování baťovských měst. Čistím zaprášená okna a do dvou malých místností s velikou historickou hodnotou dopadá odraz odpoledního slunce. Je to svým prapodivným způsobem příjemně melancholický moment. Baťa a Češi, co přišli s ním, nový Zlín nevybudovali. Nechali tu ale kus dějin, poslední kapitolu příběhu o vzestupu a konci baťovského impéria, které fascinuje tolik našinců.

Baťovky, které firma vyráběla už v Brazílii, jsou dnes cennými artefakty.

Rád se přehrabuju minulostí, jsou to sice odvyprávěné příběhy, ale pořád v nich lze nacházet nové detaily. Nadechuju se vzduchu v malé místnosti s psacím stolem a dvěma knihovnami. Bývala tu kancelář společnosti Baťa, na hony vzdálená pojízdnému výtahu ve zlínské jednadvacítce, později tu bydlela rodina jedné české krajanky. K pracovně přiléhala ložnice, která slouží jako další výstavní sál, a koupelna. Ta už zmizela, zbylo po ní jen okno z mléčného skla, dnes je tu archiv. Najdou se tu knihy v mnoha jazycích, kterými Jindřich Trachta mluvil, nebo taky ukázka Kytice, kterou mu pro prvního syna poslali příbuzní z Československa už v padesátých letech.

Stará fotka zimní Prahy doplňuje brazilsko-český archiv.

Část dokumentů je řádně uskladněna v krabicích, část ale leží na skříních i na podlaze. Když zvedám staré časopisy nebo psací stroje, do nosu se mi dere prach, ale nekýchám. Jako by se to sem nehodilo. Všechny ty věci vyprávějí v útržcích příběh, který inspiroval už několik knih.

Kromě pověsti o fantaskním městě Batanga, kde žijí žížaly velké jako hadi a děti se krmí mlékem z kaučukovníku, existuje i reálný projekt na baťovské město s dostupnými službami a bydlením.

Baťovských měst mělo být víc

Mezi dokumenty leží přípravný projekt na město Prezident Kennedy. Nikdy jsem o něm neslyšel. Zjišťuju, že Jan Antonín Baťa chtěl vybudovat další města. Dnes se běžně mluví o čtyřech obcích, Bataypoře, Bataguassu, Batatubě a Mariapolis. Jenže Baťovy plány šly mnohem dál. Zhruba v oblasti dnešní obce Taquarussu měla vyrůst obec připravená k nastěhování a práci pro kohokoli, kdo by se chtěl vydat do tehdy ještě málo probádaného vnitrozemí.

Zůstalo ovšem jen u velkorysých plánů, které počítaly s centrem vybaveným službami a rozdělením půdy na menší farmy s již zařízenými domy a možností použít stroje a nářadí. Baťův podnik tak nabízel řešení pozemkové reformy a navíc nechtěl prales vypalovat, ale kácet a dřevo použít s tím, že i tak by byl na pozemcích ponechán velký prostor lesnímu porostu. Když se dnes člověk podívá na mnohdy kompletně oholenou krajinu plnou třtiny a sóji, byl to vlastně futuristický projekt, který myslel na udržitelnost.

Největší pozornost vzbuzují mapy. V batayporském archivu je jich hodně, ukazují, jak si baťovci představovali budoucí města. Dnes lze z původních plánů vidět jen základní obrysy. Například rozložení zelených ploch na náměstíčku před školou v Bataypoře odpovídá původním návrhům. Většina vizí ale nedosáhla uskutečnění. O to přitažlivější ty staré plány často narýsované na obrovských formátech papíru jsou.

Jeden z nerealizovaných plánů Bataypory, v levém dolním rohu je vidět rozložení parku, který je dnes poloviční, ale odpovídá původní představě. Druhou polovinu dnes zabírá škola Jana Antonína Bati.

Když se noříme dál do archivu objevuje se tu dokonce zátiší se slivovicí, láska k Česku může ostatně nabírat všechny podoby. Jsou tu také samizdatové oběžníky vydané českými komunitami v Holandsku. Důkaz, že baťovci udržovali s českým živlem kontakt, i když pro ně bylo Československo zapovězeným územím.

Karamboly se slivovicí od Jelínka se na jednom stole mohly vyskytnout. Bylo by to pro české komunity v Brazílii příznačné.

Jan Antonín Baťa a s ním ostatní přijali Brazílii za nový domov. V muzeu je hrdě vystavená nejstarší brazilská vlajka, která se v Bataypoře vyvěšovala. Nelze se divit, že mnohdy plány nevyšly. Na starých fotkách je vidět prales tam, kde jsou dneska ulice. Domy tu dřív byly dřevěné, těch postavených z cihel tu stálo málo. Všechno leželo stovky kilometrů od pobřeží v oblasti, kde dodnes žijí jaguáři a anakondy.

V archivu trávíme několik dní, vždycky když slunce zapadne, odcházíme. Není to gotický hrad, ale to místo vzbuzuje úctu. Je to rozhodně jedna z nejzajímavějších částí českých dějin mimo české země. Ještě se nadechuju zaprášeného vzduchu, prach umí vonět.