Zasaď palmu, skliď brokolici. Agrofloresta spojuje džungli a záhon

Na vrcholek palmy dosednou dva modrožlutí papoušci a přes cestu mi přeběhne veliká zelená ještěrka. Cida mezitím zmizí mezi nízkými stromy a rozbujelými keři. Na první pohled to tu připomíná zanedbaný sad, který by nejeden český zahrádkář pročesal křovinořezem. Zlikvidoval by ale unikátní ekosystém, který dával najíst Indiánům už před pěti tisíci lety. Teď ho pracně obnovují skupiny nadšenců.

Cidě je přes sedmdesát, ale elánu má víc než třicátnice. Na pozemku za svým domem vybudovala tzv. agroflorestu, tedy kombinaci pralesa a zemědělské půdy. Zdánlivě nemožná symbióza přesvědčivě dobře funguje. Stromy jsou plné plodů a listy křoví u plotu poslouží jako dobrý salát. Cidina agrofloresta je jedním ze dvou exemplářů tohoto zemědělského systému ve městě Nova Andradina, které leží v brazilském vnitrozemí asi devět set kilometrů na západ od São Paula. Druhou místní agroflorestu spravuje Karina, učitelka na zemědělské střední škole.

Podívej, kolik tu dozrává moruší! (Karina)

Česká představa o Brazílii často koresponduje s vybájenou ideou o divokém pralese plném ušlechtilých divochů a dravých šelem. Realita je ale někde úplně jinde. Velká část pralesního porostu už dávno zmizela a nahradily ho nekonečné plantáže, na kterých se monokulturně pěstují cukrová třtina nebo sója. Navíc tu dřív lidé museli s přírodou bojovat, aby přežili, a pocit strachu jako by zůstával i v jejich potomcích. Mnohé zahrady jsou proto vybetonované. Díky nadšencům, jako jsou Cida a Karin, se ale situace začíná obracet.

Všechno tu je

„Agrofloresta je rezistentnější, co se klimatické změny týče,“ vysvětluje učitelka Karina. „Je méně náchylná na sucho,“ dodává. To je velká výhoda, zvlášť teď, když Brazílie zažívá nejhorší sucha za poslední dekády. Cidina agrofloresta, kde se všichni tři bavíme, je opravdu zelenější a živější než její okolí. „Do monokultury musíš pořád něco dodávat, hnojivo, vodu, postřik,“ pokračuje Karina. „V agroflorestě je všechno na místě.“

Cida ve své agroflorestě.

Během prohlídky pozemku mi dojde, jak to Karina myslí. Ovocné stromy tu doplňují neplodící dřeviny, jako je třeba eukalyptus. Ten má ovšem tu výhodu, že rychle roste. Jeho listí se může použít na zakrytí půdy, aby nevysychala, dřevo poslouží na potřebné konstrukce nebo dláždění cesty a pařez může fungovat jako základna třeba pro naroubování kaktusu plodícího dračí ovoce. Podobně výhodný je banánovník. Nejen že dává hromady ovoce, jeho dřevo položené na půdě poskytne ideální životní prostor pro červy kypřící půdu.

Cida odhrnuje listí, aby ukázala úrodnou černozem. Půda mimo její pozemek je suchá a má červenou barvu.

Protože agrofloresta musí pracovat pouze s přírodními zdroji, je boj se škůdci mnohem dramatičtější. Cida stejně jako jiní pěstitelé nemá zájem na tom, aby pěstovala salát pro slimáky. Zatímco klasičtí zemědělci plodiny postříkají pesticidy, Cida musí hledat jiná řešení.

Na mravence sezam

Kolem kmenů mladých stromků položila podélně rozříznuté pneumatiky naplněné vodou. Zprvu si myslím, že je to nějaký závlahový systém, pak ale zjišťuji, že se jedná o ochranu proti listořezným mravencům. Ti jsou schopni během jediné noci oholit rostlinu o všechny listy, které odnášejí do mraveniště a pěstují na nich speciální houbu, jíž se živí. Vybírají si proto jen určité rostliny, oblíbili si například květy růží nebo listy citrusů. Cida kromě pneumatik používá i černý sezam. Ten nasype na mravenčí cesty, hmyzí pracanti si zrníčka odnesou do mraveniště a pokusí se na nich pěstovat houbu. Ta sice vyroste, ale není jedlá, takže mravenci umírají hladem.

Sem dala Cida pneumatiku pozdě, mravenci se o mladý citronovník už postarali...

„Je to přírodní repelent,“ shodují se Cida a Karina. Sezam nahrazuje mravenečníky, kteří by za normálních okolností počty destruktivního druhu mravenců udržovali. Dnes je zem ale rozdělená ploty a stojí na ní města či vesnice, takže když si listořezní mravenci udělají mraveniště někde ve městě za plotem, jsou proti drápům a apetitu mravenečníka dokonale chráněni.

Papája je běžně k dostání v supermarketu, ta z agrofloresty má ale výraznější oříškovější chuť.

Velikou dávku kreativity a zkušeností nevyžaduje jenom boj se škůdci, ale samotné přemýšlení o agroflorestě. „Agrofloresta se musí dobře naplánovat,“ vysvětluje Karina. Podstatná je i kvalita sazenic, nestačí jen zajít do nejbližšího zahradnictví a všechno nakoupit, jako bychom zařizovali balkon na jaře. Cida už roky pěstuje maniok (obdobu nám známých brambor) ze sazenic, které získává z třicet let staré rostliny, co zdědila po své matce. Chuť i barva tohoto manioku jsou intenzivnější.

Už nekupuju saláty nebo zeleninu. Záleží ale hodně na ročním období. Nejlepší úroda je v zimě, tedy v období sucha, saláty jsou veliké, v létě, když je vedro a prší, jsou tmavší a nejsou tak křehké.

Cida

Agrofloresta není rezervace

Podle učitelky Kariny je také lepší rostlin vysadit víc než míň. Přidávání nových keřů či stromů do už fungujícího systému je náročnější než se nějakých rostlin zbavit. Tohle je důležitý bod. Nezkušený pozorovatel by předpokládal, že cílem agrofloresty je co nejvíce zachovávat přírodu. To je ovšem omyl.

Agrofloresta musí přinášet ovoce, není to přírodní park.

„Staré rostliny zadržují růst ostatních, protože houby, co bují na jejich kořenech, si skrze podhoubí předávají informace,“ říká Karina. Ve zkratce se dá říct, že ostatní rostliny tak dostávají signál, že tady je domov důchodců a ne lesní školka, takže nemá cenu se snažit nějak moc bujet. „Idea není zachránit všechno, občas je potřeba starý strom pokácet, aby nezbrzďoval pěstitelovo úsilí.“ Karina tak vystihuje hlavní cíl systému agrofloresty, kterým je napodobit funkci pralesa a zároveň urychlit v něm probíhající procesy tak, aby rostliny přinášely zemědělci užitek.

Co zbylo po Indiánech?

S touto myšlenkou pracovali i tvůrci agroflorestálního systému, původní obyvatelé Brazílie. Před kontaktem s Evropany se pohybovali zejména v pralese a museli ho využívat i ke svému prospěchu. Na rozdíl od Evropanů ho nevykáceli, zlikvidovali by si tak vlastní domov.

Pěstovali na paloucích, které v hustém porostu vytvořil například padající strom.

Agrofloresta je sice známá tisíce let, ale i tak jsou v dnešní době její myšlenky revoluční.

Produkce sloužila pouze pro vlastní potřebu. „Indiáni vnímali svět jinak, nepotřebovali vyrábět, aby prodávali,“ vysvětluje Cida. Od dob, kdy původní obyvatelé dominovali Brazílii, ale uběhlo už hodně času. Dnes žijí mezi ostatní brazilskou populací nebo v rezervacích.

Zajímá mě proto, zda ještě pěstují v agroflorestách. „Například kmen Kaianás nedaleko odsud ano, jiná etnika ale už ne, je to hodně individuální,“ přibližuje Cida. „Výpěstky Indiánů od města Aquidauana se dají koupit na trhu v Campo Grande,“ dodává. Jedná se o zastřešené místo u parkoviště městského trhu, kde indiánské ženy nabízejí ovoce, zeleninu, případně nakládané papričky.

O tři sta kilometrů dál, ve městě Dourados už ale původní obyvatelé žijí v urbánním prostředí. „Často se živí tak, že prosí kolemjdoucí o almužnu,“ vysvětluje hořce Karina. Znalost agroflorestálního systému se u nich vytratila. Učitelka zároveň dodává, že některé kmeny se dokázaly na smutnou realitu monokultury adaptovat. „Ve státě Mato Grosso, odkud jsem, najdete indiánské společenství, které pěstuje sóju,“ říká. Tahle rostlina je jednou z největších pohrom Ameriky. Její obrovské plantáže vyčerpávají půdu a vyžadují ošetřování pesticidy. Jedná se v první řadě o exportní komoditu, letos se očekává vývoz skoro sto milionů tun, naprostá většina popluje do Číny.

Od jedinců ke kooperativě

Ačkoli původní systém pochází od Indiánů, současní průkopníci agroflorestálního systému se neučili od nich. Karina a Cida jmenují dvě osobnosti, které před zhruba čtyřiceti lety začaly Brazílii ukazovat, jak na to. Prvním byl Švýcar Ernst Götsch, který ve státě Bahía proměnil kus půdy v zelenou a zároveň produktivní oázu, druhou osobností byla vizionářská agronomka Ana Maria Primavesi původem z Rakouska. „Společně s dalšími nadšenci jsme jezdili na všechny její přednášky, mluvila hodně potichu, takže jsme skoro ani nedýchali, abychom ji slyšeli,“ vzpomíná Cida na svou instruktorku.

Vnitřek kmene téhle palmy je jedlý, většinou se prodává nakládaný jako naše okurky, Cida může ale ochutnat tzv. palmito čerstvé.

V Brazílii od osmdesátých let vznikala komunita lidí, kteří se o jiný způsob zemědělství než ten extenzivní začali hlouběji zajímat. Dnes už existuje na jihu země i agroflorestální kooperativa. Všichni členi mají vlastní pozemek, sdílejí ale práci. Družstevníci pracují na pozemku jednoho člena a pak se přesouvají na půdu dalšího. Tahle organizace už dokáže nabízet produkty na trh, například zmraženou dužinu ovoce pro přípravu džusů. „Systém se aplikuje teprve čtyři dekády, není to nic masového a široká veřejnost má zatím málo informací,“ popisuje aktuální situaci Karina.

95 procent je každodenní práce

Masové popularitě stojí v cestě i náročnost. „Pět procent je výsadba, devadesát pět procent je údržba,“ říká Cida, na jejíž agroflorestě pracovalo už několik lidí, momentálně má jednoho zaměstnance a malou naději, že řeholi někdo z rodiny převezme. Ačkoli Karina Cidinu situaci zná, doufá v širší záběr. „V agroflorestě můžete pěstovat cokoli, můžete ji mít i zaměřenou na určitou plodinu,“ odpovídá, když se ptám, zda je vůbec cílem zaujmout široké masy.

V Cidině agroflorestě se najde mnoho příjemných zákoutí.

„Existuje dokonce agrofloresta zacílená na produkci sóji. Jde to. Navíc takové kakao jinde než v agroflorestě nevypěstujete. U kakaa je tento systém standardem, proč by nemohl být jinde?“ ptá se. Nabízí se otázka, jak lidi přesvědčit, aby tak učinili. „Příkladem,“ odtuší Cida a vypráví, jak udělala malý koutek na pěstování své sestře a pak se ozvali další příbuzní. Je lákavé mít kousek přírody. Cida rozhovor uzavírá: „Agroflorestu můžete vypěstovat kdekoli, i v květináči.“

Ano, agrofloresta může být masová, je to cíl!

Karina

Další fotky z agrofloresty najdete v galerii: