Pravý český poklad je umění turistiky

Dokonale prázdná pláž. Sen. Oblohu ani nekřižují ptáci, je tu jen jeden zaběhlý pouliční pes. K tomuhle ráji vedla dvoukilometrová trasa přes rybářskou osadu a prales. Pro Čecha drobná letní procházka, pro Brazilce nepřekonatelná bariéra. Tady u oceánu na jihobrazilském pobřeží jsem si definitivně uvědomil, jak důkladní a perfektně vycvičení turisté jsou Češi.

Pro běžného Čecha a běžnou Češku turistika nepředstavuje jenom smysluplné trávení volného času, je to kult, kterému jsme oddaní a k jehož vyznávání jsme vedeni od dětství. V hospodách taháme čísla kilometrů jako trumfy a kdo neujde aspoň dvacet kilásků za den, je salát, máslo, bábovka nebo rovnou slečinka. Když jsem coby dítě odmítal chodit s výmluvou, že mě bolí nožičky, matka mi na to odpovídala: „Tak je uřízneme, když nejsou k ničemu.“ Doplňovala to dechberoucím úsměvem. Potvrdil jsem si i v dalších rodinách, že tahle věta není jen drsně poetickou anomálií mého svérázného rodu.

Gauč se o víkendech nepoužívá

Častá česká otázka pronášená v kancelářích v pátek po obědě zní: „Jaké máte plány na víkend?“ Lehnout si na gauč k televizi není akceptovatelný program pro volné dny. Je potřeba něco poznat. Nejspíš za tím stojí fakt, že nedisponujeme přístupem k oceánu. Zatímco přímořské národy mají s objevováním často neblahé zkušenosti (jejich příbuzní se nikdy nevrátili, moře zabilo nepočítaně rybářů), Češi většinou za humny na nebezpečí nenarazí.

Nejspíš kvůli tomu, že nemáme moře, potřebujeme neustále objevovat. (Výhled z Krista v Riu)

Dokázali jsme si protkat území hustou sítí perfektně značených turistických tras a máme o svém okolí dokonalý přehled. Už několikrát jsem se v Brazílii zeptal, co se dá v daném městě či regionu navštívit. Často se mi dostalo všeobjímajícího mlčení. Pokud tuhle otázku položíte kdekoli v Česku, přijde odpověď zhruba v tomto znění: Tady v centru je tohle, tohle a tohle. Pokud chceš do přírody, tak tam a támhle. Kdyby tě to tady nebavilo, tak vedle je tohle. Pokud ti zbude čas, tak se vydej sem a sem. Nejlepší výhledy jsou odtud a odtud. K tomu má průměrný Čech i velice dobrou představu o jízdním řádu lokální MHD a ví, kde jíst a kde si dát pivo. Brazilci často netuší, co je dva kilometry od jejich domu. Nikdy neměli potřebu to zjistit.

Pokud už mají přehled o pamětihodnostech a přírodních památkách ve svém okolí, často k nim nemají hlubší vztah. Tady do hry vstupuje vnucené postkoloniální přesvědčení o tom, že Evropa je vždycky krásnější. Brazilci často chtějí navštívit Paříž, Řím a Barcelonu a místní historická města nevnímají jako návštěvy hodná. Zvykl jsem si, že internet a chatGPT mi ohledně tipů v okolí poradí lépe než místní.

Naše turistické značení najdete také na jednom místě v Brazílii, ve městě Batayporã založeném baťovci v polovině minulého století.

Klikatá cesta k cíli

Z toho je zřejmé, že česká turistika neprobíhá jen v plenéru, každému výletu předchází plánování v ateliéru. Nejprve se stanoví cíl a následně se zkoumá, co lze navštívit cestou nebo kam udělat odbočku. Je potřeba ve stanoveném čase objevit co nejvíce, přičemž se v následných cestovatelských konverzacích nejvýše hodnotí málo známá či prakticky neznámá místa. Opět nejspíš kvůli absentování moře říkáme, že jsme objevili naprosto úžasný potok nebo úplně zapomenutou chalupu po Němcích nebo les, kde je hromada borůvek a naprosté ticho, prostě pohlazení po duši.

Starý koloniální domek v nedalekém letovisku.

Plánováním a prohlížením Google map v režimu satelitu vznikl můj plán na navštívení polozapomenuté pláže. Ta se stala cílem, ale jejím přirozeným bonusem byla cesta přes atlantský prales (na počet druhů bohatší než Amazonie, vyskytující se výhradně na atlantském pobřeží) a návštěva hřbitova na kopci s výhledy do širokého okolí.

Plán přinesl ovoce. V hustých korunách stromů rostly bromélie, na hladině pralesního jezera plul nespočet bílých opeřenců, mezi barevnými květy poletovali motýli s obrovskými křídly. Na pláži samotné ležel světlý jemný písek a z obou stran ji obklopovaly kamenité svahy. Nikde nikdo nic neprodával, nikde nehrála hudba, nikde nikdo nekřičel.

Kam nemůže Brazilec, nasadí Čecha

Přemýšlel jsem, proč tady, jen přes kopec od civilizace, není narváno. Odpověď jsem dostal, když jsem se vracel do města. Auta byla na městské pláži zaparkovaná i na písku. Pro mnoho (díky Bohu ne pro všechny) Brazilce platí, že když se na místo určení nedá dojet autem, tak neexistuje. Pro Čechy platí, že čím užší lesní stezka, tím lepší dovolená.

Mám jednoho ukrajinského kamaráda, který s úsměvem tvrdí, že až se Američani dostanou na Mars, už tam bude stát Čech s ponožkami v sandálech a s mapou v ruce a bude se ptát na cestu. Možná že kdyby měli Češi kdysi přístup k moři, nějaké státy by dnes česky mluvily. Cestování je pro Čechy a Češky posláním. Hrdinně vykonávanou a vážně branou aktivitou pro volné dny. Myslím, že když už jsme do UNESCA dostali ochotnické divadlo, tak česká turistika by si tohle uznání taky zasloužila.